Hrajeme (si) s mikrofóny

9. srpna 2007 v 11:14 |  MIMO TO
Mezi lidovými muzikami, se kterými jsem kdy jako půjčený basák hrál, jsem se setkal se spoustou polopravd, omylů a mýtů o nazvučení koncertů a festivalů. Bohužel, mnozí podle nich zvučí. Jistě jste si všimli, že pro akustické hraní (tj. bez mikrofónů) jsou lidové nástroje naprosto geniálně konstruovány, všechny jsou pro hraní v kapele v otevřeném prostoru hlasitostně vyváženy. Použítím byť jednoho mikrofonu tuto výhodu ztrácíme. Mnoho méně otrkanějších souborů si neuvědomuje, že co mikrofónem neprojde, vůbec se k divákovi nedostane. A právě o letmém seznámení se zvučením (zjednodušeným pouze pro praktickou amatérskou koncertní potřebu folklorních souborů) je tento článek... Nejsou to žádné odborné kydy, spíš moje vlastní zkušenost z koncertů vycházející z toho, co se dá běžně na takovém obyčejném folklórním festivalu sehnat.
Zvukaři na folklórních akcích nebývají ideální, na menších akcích vám někdy musí stačit malinkaté pódium a stěží jeden mikrofón. Hraní s jedním mikrofonem je nejjednodušší, nejrychlejší a nejpohodovější řešení - když se postavíte do semknutého půlkruhu kolem něj, jste všichni dobře slyšet. Nástroje však nebudou mít tak ostrou špičku (přirozený důraz na samém začátku tónu), kterou potřebuje zejména basa a kontry, které (má-li kapela šlapat) jsou zde právě a pouze kvůli této "špičce". Navíc nelze zabránit případnému dunění basy údolím pomocí ztlumení příslušných basů. Na kvalitnějších festivalech se tedy zvukaři uchylují k použití jednoho mikrofonu na každý samotný inštrument nebo nástrojovou skupinu. Opět jde o ideální stav, ale je potřeba vědět, kudy na to.

Ve festivalovém programu nebývá čas na nějaké složité nastavování, zpravidla se kapela nacpe mezi již postavené a nazvučené mikrofony. Publikum to vidí a chápe, že to nemůže být zdaleka tak dokonalé, jak byste si představovali. První písnička se pak většinou zabije, než zvukař stihne vyvážit hlasitosti (např. je zpočátku málo slyšet zpěv, takže diváci uslyší až druhou sloku). Pokud ale máte více času na přípravu (např. festival má dvě pódia a vždy se hraje jen na jednom), má smysl pokoušet se ledacos vychytat ještě před začátkem vystoupení.

Mohu začít třeba tím nejzákladnějším základem, se kterým si můžete pomoct sami - polohou mikrofonů vůči zpěvákovi a nástrojům. Ač se to zdá jasné, je potřeba, aby si zpěvák sám dal mikrofon do pohodlné výšky tak, aby měl přehled o kapele a mohl se dívat přímo do publika (tedy ne do země, ani do nebe). Není třeba být na mikrofonu přilepený, nechte si před ním něco málo centimetrů, abyste se cítili volně, ale je nutné udržovat po celou dobu stejný odstup od mikrofonu, kvůli nastavení hlastitosti. Při zkoušení mikrofonů pro zpěv je taktéž potřeba otestovat mikrofón pro zpěvové sólo a ne pro mluvené "raz, dva, raz, dva...". Housle se nejlépe nazvučí jedním nebo více kondenzátorovými mikrofóny postavenými dvacet třicet centimetrů nad celou houslovou sekcí. Tyto mikrofony nejsou ty obligátní typické "kulaté", ale mají tvar krátké černé (nebo stříbrné) tyčky. Není to žádný zbytečný extra buřt, bývají k dispozici zpravidla všude a zvukaři je používají rádi. Od kulatých mikrofonů se liší tím, že snímají širší prostor kolem sebe, kdežto kulaté mikrofony snímají pouze malé bezprostřední okolí, tedy pouze jeden nástroj. Houslisti pak ale musí stát opravdu pod těmito mikrofóny, nikoliv za nimi nebo před nimi. Sólového houslistu je fajn nazvučit zvlášť, ne vždy však bývá dostatečný počet mikrofonů. Málokdo nezasvěcený ví, že klarinet nehraje otvorem vespod, ale malými dírkami pro prsty. Je dobré tedy postavit kulatý mikrofon někam před pravou ruku klarinetisty. Příčná flétna dostane mikrofon před ústa flétnisty, zobcová flétna to má stejně jako klarinet. Basu nejlépe ozvučíte tzv. peckou, malým mikrofonem s klipsnou, kterým ho připevníte na kobylu. Nezvučí se jím esíčka, ale prostor kolem kobyly (lehce nad ní a před ní), je tam nejostřejší zvuk a basa zbytečně neduní. Nemáte-li pecku, postavte před levé nebo pravé esíčko ve výšce kobyly tzv. vajíčko, speciálně basový mikrofon, který je o něco větší než ostatní a běžně se používá. Nevýhoda vajíčka oproti pecce je, že musíte basu držet opravdu na jednom místě a nesmíte ji naklonit ani o centimetr, abyste do mikrofonu nenarazili, což by do repráků udělalo velkou ránu a zvukař by vám nepoděkoval. Ne na všech koncertech pecka bývá, je proto dobré si ji i s kabelem koupit a předem se domluvit se zvukařem. Chodské dudy potřebují dva mikrofony (na předničku i huk), a jelikož jsou někteří dudáci zvyklí dělat při hraní malý aerobik, je opět lepší kondenzátor. V případě moravského i českého cimbálu postačí jeden kondenzátorový mikrofon nad cimbalistovýma rukama. Nazvučení zpívajících tanečníků je největší peklo, co se na zvukaře kdy vymyslelo. Není totiž nic horšího, než když lidé v publiku nerozumí textům písní a prupovídek mezi nimi. Mají pak z výjevů na pódiu jen zmatek. Způsoby zvučení tanečníků jsou několikeré, každé má své (velké) mouchy. Zdánlivě nejlepší a nejpraktičtější se jeví postavení mikrofonů jeden vedle druhého do řady na přední kraj pódia, pak je ale potřeba při tvorbě choreografie myslet na to, že lze zpívat pouze směrem do publika, a to pokud možno co nejblíž k mikrofonům, tedy ne např. v chodském kolečku. Další možností je povešení spousty kondenzátorových mikrofonů nad celé pódium. Jelikož však mikrofony snímají celý prostor, ozve se v reprácích naprosto každý zvuk a hlasitější dupnutí na pódiu celou reprosoustavu nechtěně rozpíská a rozduní (tzv. "zpětná vazba"). Aby se z beden ono pískání neozývalo, mikrofony jsou pak staženy na menší hlasitost a publikum ocení, když nepříliš zřetelně zazpívaným slovům pomůže i jasná mimika rtů, ze které nevědomky běžně odezíráme, třeba když na nás někdo mluví na rušné ulici.

Při zvukové zkoušce je třeba hrát naplno, tedy přesně tak, jak se bude hrát na koncertě. Nepropadejte strachu zahrát pár taktů sólo sám před publikem, které vás samozřejmě zkoumá, jestli má cenu si počkat na vaše vystoupení. Profesionalita při neodfláknuté zvukovce je malým ukazatelem kvalitního souboru. Ještě jedna rada - nezkoušete ťukat ani foukat do mikrofonu, abyste zjistili, je-li zapnutý. Lepší je lusknout prsty alespoň patnáct cetimetrů od něj, jinak publikum přijde o uši a vy dostanete pěstí od zvukaře.

Opomíjenou, ale nesmírně důležitou součástí nazvučení je odposlech. Je to ta reprobedna, která na pódiu míří na vás, na kapelu a tanečníky. Při větších akcích v otevřených prostorách (a to publika ani nemusí být moc) budete mít totiž nečekaný problém se v souboru navzájem slyšet. Odraz zvuku od druhého konce náměstí (nebo čehokoliv jiného) a šum v publiku způsobí, že najednou přestanete rozumět textu zpěváka, podle kterého se celou zkoušku chytáte, přestanete slyšet muzikanta na druhém konci kapely a budete mít problém se na hmatníku doladit k ostatním. Do odposlechů je nutné pustit minimálně mikrofon zpěváka (aby slyšel sám sebe) a rytmiku (basa, kontry, perkuse - aby se měli čeho držet tanečníci). Nikdy neškodí, když kompletně celý soubor slyší, která sloka se zrovna hraje. Pěkný bonus je, když máte na velkém pódiu odposlechů k dispozici víc, třeba jeden pro kapelu a druhý pro tanečníky. Ale většinou jsme rádi za ten jeden...

Vysvětlete dětem (a někdy i méně otrkanějším dospělákům), že mikrofón je kámoš, jakýsi prostředník mezi zpěvákem a diváky, ne jen nutné zlo. Časem sami poznají, že zdaleka ne kvůli každé chybě je nutné se mračit a že ne každé chyby si také publikum všimne. Sám jsem byl překvapený, čeho si kamarádi v publiku všimli nejvíc a které zádrhely si nejvíc pamatovali. Vězte, že nejvíc si divák pamatuje celkovou atmosféru koncertu a ne ty dva falešné tóny v jedné z těch meziher ve třetí písničce. Zpěvák, ať chcete nebo ne, nejvíc promlouvá k lidem. Je to to první, co vás trkne, když jdete náhodou kolem. Zpěv je ta nejtěšnější komunikace mezi kapelou a diváky, a je to nádhera, když vidíte publikum, jak se do vaší písničky zaposlouchalo. Zpěvák se však nesmí bát promluvit a naplno se položit do sóla nebo sboru. Jelikož je nejvíce na očích, musí působit příjemně a uvolněně, jinak celá kapela vypadá stísněně a nervózně. Tomu se zpěvák (podobně jako herec v divadle) učí dlouho a není nic lepšího, než na to pódium co nejčastěji vylézt.

Na koncertech se na poslední chvíli nebo v jejich průběhu vyrojí vždy obligátní dávka technických problémů. Než se však rozhodnete nadávat, vězte, že ne každý prostor vůbec lze ideálně nazvučit. Ať se budete snažit jakkoliv, některé prostory jsou prostě špatné. Mohou mít např. velkou ozvěnu, nebo v nich budou hodně rezonovat některé basy. V tom případě s tím zvukař nic neudělá. Profesionání zvukaři zvučí třebas i každý den, vědí, co dělají, a není dobré jim do toho mnoho kecat. Budete-li mít na zvukaře zbytečně mnoho požadavků, můžete ho otrávit a pak už nebude zdaleka tak ochotný. Pamatujte, že jen na něm závisí, jestli vaše snažení na pódiu k nečemu bude, tak si dobrého zvukaře važte. Není to váš sluha, ale kolega v týmu.

Ať se vám všem hraje příjemně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 weetchko weetchko | E-mail | Web | 14. srpna 2007 v 19:16 | Reagovat

drobna korekce:

cimbal - dva mikrofony, kazdy z jedne strany, jeden snima vrsky, jeden spodky

housle - nejoptimalnejsi reseni je port pro kazdeho houslistu

co se tyce tanecniku, souhlasim, ze je to orisek, ale i to se da dnes resit pomoci portu.

zalezi na vybaveni a PREDEVSIM na zvukari.

2 honza honza | Web | 16. srpna 2007 v 0:19 | Reagovat

vřele souhlasím, bohužel v čechách na folklórních fesťácích nebývá zvučení nikterak pohádkové, ale je potřeba se ukojit tím, co na místě najdeš. však také velké soubory typu ondráš problémy se zvučením nemají a neřeší zásadní problémy, které tu popisuju. narozdíl od menších kapel (kterým je určen tento článek), které si často musí vypomoct znouzectností. ale díky za doplnění ! honza

3 Staňa Staňa | E-mail | Web | 12. listopadu 2007 v 22:41 | Reagovat

Jo, svatá pravda všechno co se v tomto člnku zmínilo. Ještě bych dodal, že nazvučit takovou fujaru už je opravdový kumšt... Má totiž extrémní rozsah a potřebovala by tři mikrofony na celé jeho pokrytí ;-)

4 honza honza | Web | 24. listopadu 2007 v 22:56 | Reagovat

:-) ... eště když ten stréc ti do toho mikrofónu imrvére fujarou naráží jak je opilé :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama