Kterak je blaze v nefolklórní Praze

30. června 2007 v 20:33 | Honza Vítů |  CO ŘEŠIT
No tak na začátek musím říct, že ani moc není. Na první pohled je tu všechno - a to je ten problém. Je tu tolik zábavy (nebo lépe řečeno - "zábavy"), že jí lidi vůbec nevyužívají. Čeho je moc, to přijde člověku obyčejné. Když byla dřív na vesnici jednou týdně tancovačka, tak se na ní lidi těšili, páč to byl jediný zdroj veselí široko daleko. Jenomže když může člověk jít na koncert několikrát za den, už to není ono...

Člověku to nějak nechybí a vzpomene si, až když nemá žádné volno a začne mu to sakra scházet. Pak teprv si i já zanadávám na podělaný povinnosti a zapíšu do diáře napevno den, kdy se chci příště bavit. Čas uteče a má přijít ta spásná chvíli radosti, ovšem utahanej z celýho dne nemám už chuť skákat pod pódiem jak bača na dolině. A kdybych šel na koncert, kde se sedí, tak bych snad usnul. Tak zaškrtávám v diáři další datum a slibuju si, že už si tentokrát ale fakt udělám čas…
Proč jenom není v Praze dostatek podobných bláznů, kteří sedí ve dne s nástrojem v ruce, v noci nad partiturou a víkendy projezdí vlakem, jen aby si mohli pár momentů zahrát s lidmi, se kterýma je jim dobře ? Proč se cítím jako ryba ve vodě jen párkrát do roka na folklórních festivalech, kde si lidi na nic nehrajou a je mi s nima fajn ?
V Praze je k sobě spousta lidí arogantní a nepříjemná, už jenom proto, že vědí, že už na sebe v životě nenarazí. Ale tak jo, dobrý lidi tu existujou, ale ty stejně vypadnou z Prahy při první příležitosti, na vodu nebo festivaly, nebo se aspoň zavřou do čajoven, aby neviděli tu zoufalou šeď paneláků, sračky plovoucí po Vltavě a údolí vyplněný neprůhledným smogem. Jak mám zpívat Letěla husička, když tu kromě letadel nikdy nikdo nic vzduchem letět neviděl ?
Proto když se po nádhernym víkendu vracím do své "domoviny", otevřu dokořán okýnko vlaku a než dorazím do Libně, vydýchávám z okolí poslední zbytky relativně čerstvýho vzduchu. A pak už sleduju komíny a další komíny. Fajn, zase doma…
Zdraví mě smutně mollová pražská nádražní znělka, zřejmě v depresi (stejně jako Pražáci), že ji nikdo nenaslouchá. Jako by nikdo ničemu nenaslouchal. Betonové schody, ocelové zábradlí, dementní písnička v obchodě, v ruce mobil a na uších sluchátka. Každý se snaží být uznávaný, bohatý, štíhlý, úspěšný, blonďatý. Přijdu si v tomhle holubníku sám. Byla otevřena první škola pro studium reklamy…
Jedné kolegyni, kamarádce od folklóru, vždycky pookřejou očka, když se převlékne do kroje, protože cítí, že bude zas nějaký čas mezi svýma. Že vypadne z humáče města a může být celý víkend svá. Ale víkend uplyne a když si člověk obléká zas obyč tričko, ví, že je něco špatně a přepadá ho beznaděj.
Jedu metrem, čumím do blba. Duchem jsem ještě pořád na fesťáku na Moravě. Přejel jsem rodný Kačerov o dvě zastávky… Všichni v tom metru jsou unavení, těší se po práci domů. Ale budou schopni zaškrtnout najisto aspoň pár dní ve svých diářích ?
Honza Vítů, 29. června 2007
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama